Klid a ticho

12. dubna 2009 v 8:06 | Webgirl
Byl večer 24.prosince. Jak já Vánoce nesnáším! Je mi sice 7 let, ale to snad něčemu vadí? Jmenuji se Marco.
Když Vánoce, tak jedině s tím klidem a tichem. Na nich miluji pouze tyhle dvě věci. A tenhle rok jsem se rozhodl rozhostit klid a ticho i v jiných domácnostích.

Po naší Štědrovečerní večeři jsem se já - Marco - vydal do jiného domu splnit svůj "úděl". S tím, že jsem rodině žekl : "Jsem unavený a proto jdu spát." Potajmu jsem se vydal oknem ven do nočního šera.

Přišel jsem k prvnímu domu, kde jsem viděl rodinu. Čtyřčlennou rodinu. Právě se chystali jíst Štědrovečerní večeři. Uprostřed kulatého stolu měli svíčku - skvělá příležitost. Jak jsem potajmu spřádal své skvělé plány, musel jsem se zasmát.

Skusil jsem otevřít. Opět jsem se musel zasmát. Jak ty lidi jsou dnes naivní. Nezamykají sva obydlí. Tiše jsem vklouzl a čekal až ta šťastná-nešťastná rodina přejde do obývacího pokoje rozbalit si dárky.

Vešel jsem tiše, velmi tiše do kuchyně a sebral, ještě stále hořící, svíčku. A potichounku se vydal do obývacího pokoje za robustní gauč, tak aby si mě nikdo nevšiml.

Všichni byli šťastní. Nejvíce ale malá holčička - Amy která dostala čůraci panenku Baby Born. Protože měla všechny dárky rozbalené, vzala Melisu - panenka Baby Born - a cupitala ke gauči si sednout a hrát si.

Musel jsem se uchichtnout. Když si Amy hrála a nikdo jí nevěnoval pozornost, rychle jsem chmatl po polštáři a pokusil se Amy udusit. Chvíli se vzpírala, ale nakonec vydechla naposledy. Stále si jí nikdo nevšímal.

Pak jsem ale shodil svíčku z kuchyně. V duchu jsem zaklel, ale to už se oheň kraped víc rozšířil, protože měli strašně hořlavé látky, tak jsem se poposunul. Otec popadl obě děti - Amy a Michaelu -, ale ani si nevšiml, že je Amy mrtvá. Matka se pokusila zachránit Melisu, Michaelin mobil, svoji kabelku a manželův holící elektrický strojek, předtím, než je měl pohltit oheň.

Utíkala s věcmi do kuchyně, aby zavolala 112. Ovšem jsem se chopil situace. Když přidala trochu do roku a byla u okraje gauče chytl jsem ji za kotník. Nebylo to těžké, ani ne úplně lehké. Byla křečovitá, a proto mi to šlo tíž, ale i přesto se mi podařilo ji strhnout k mé osobě, abych mohl opět zabít. Tentokrát jsem zvolil jinou metodu - metodu škrcení. Taky se bránila, ale nakonec podlehla př mých slovech "Hezký spánek!" A začal se horlivě smát. Když umírala, měla v očích strach, bolest a hrůzu.

Potom jsem utekl do prvního patra, abych unikl zběsilým plamenům.Jakmile jsem doběhl do prvního patra, zamířil jsem do koupelny. A jak jsem správně měli tam lékarničku. Bohužel, ještě nerozbalenou. Tak jsem co nejtiššeji sejmul obal. Sláva. Nenadělal jsem žádný rámus. Otevřel jsem ji a vyhledal léky na spaní. Odcapkal jsem do dětského pokojíčku, který byl moderně zařízený. Později se byl Henry -jak se údajně jmenoval- napít. Divil se, že ještě nedošla jeho žena - Angelika - a že ještě nedojeli Hasiči ze 112! Ale neřešil to. Když přišel z koupelky do ložnice zjistil, že jeho milovaná dcera Amy je mrtvá. Plakal. Ale ne tiše, jak by asi brečel každý muž. Velice hlasitě vzlykal. Michaela se pokusila ho utěšit - marně.

Později odešla Michaela také na WC, přiskočil jsem ke dveřím a zamkl. Teprve až zámek cvakl, Henry si uvědomil, že se asi něco děje. Začal bušit na dveře, aby mu Michaela otevřela, že je to blbá sranda. Ale ono nic! Neotevřu mu! Tak blbý zas nejsem.

Mezi tím přišla Michaela a úplně se mě zděsila. Vytáhl jsem kapesní nožík. Avedl Michaelu tak, aby šla směrem ke schodům. Poslušně šla. Asi se bála, abych jí neublížil. Pozdě. V nebi to má spočítané. Nedašela její hodina. Užuž jsme byli u schodů. Váhavě a přitom prosebně se na mě podívala. Já ovšem nepovolil. Stála tak akorát u schodiště. Zrovínka tak, abych ji žduchnul. Samozdřejmě jsem to udělal. Díval jsem se na to, jak padá a s hrůzou v očích po mě kouká.

Jak dopadla, sešel jsem ze schodů, otevřel její ústa a vložil asi platíčko prášků na spaní. Ať má alespoň spánek navždy. "Prosím..." Vydechla.

Koukal jsem na ni ani ne dvě minuty a hned pádil nahoru, protože mě kouř pálil do očí a dalo by se říct, že to vypadalo, jako kdybych brečel což není pravda!

Odemkl jsem ložnici, kde Henry usnul vyčerpáním. Chvilinku na něj civím. Tiše k němu přistoupím, otevřu ústa a vložím asi hrstku pilulek na spaní.

Protože u vchodu jsou ohnivé plameny, vylezu oknem. A protože je pozdě, a více rodin nestihnu, odcházím domů.

Za rok se vrátím, tentokrát umístit ticho a klid do více rodin.

PROTO SE MODLETE, ABYCH NEPŘIŠEL I K VÁM !!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ronny Ronny | Web | 12. dubna 2009 v 8:23 | Reagovat

Z téhle povídky mám dost divný pocit...nevím, takové téma bych si asi nevybrala, ale to je každého věc, o čem bude psát...:)
Jinak mi tam nesedí jedna věc - asi kdyby hořelo, lidi by se nevraceli nahoru do pokojů, nechodili by do ložnice a na záchod, ale zdrhali by ven xD Ale to je jen takový můj postřeh ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.